SirIndy

LOVEC

Na vrch Tůron se snášela mlha. Poslední obrysy stromů mizely v hustém oparu. Úplně u země byla mlha kalně žlutá. Pomalu se převalovala přes vystouplé kořeny mohutných smrků, rostoucích po celém úpatí kopce.

To neznámému muži nevadilo. Mrštně přeskakoval padlé kmeny a vyhýbal se všem pařezům a kořenům. Neuvěřitelnou rychlostí sbíhal dolů z kopce.

Byl to lovec, lovec který nepotřeboval ostatní lidi, a tak žil sám v lese pod vrchem Tůron. Žil tu už několik let a nikdo nevěděl, kde stojí jeho srub. S nikým se nestýkal a stačilo mu to, co mu les dal a to, co si z lesa vzal.

Celkem podstatnou maličkostí bylo, že zdejší lesy patřily králi. A jelikož on zde lovil a navíc neplatil žádné daně, bylo jasné, že zde nebude zřejmě moc oblíbený. Což dokazovalo několik královských vojáků, kteří se za ním právě hnali z kopce, ve snaze dostihnout ho a získat tak králem vypsanou odměnu. 

Počínali si ovšem velice nešikovně. Každou chvíli zakopávali a lovec se jim vzdaloval. Z husté mlhy bylo slyšet cinkání jejich těžkého brnění.

V tom měl lovec výhodu. Měl na sobě jen lehké šaty z kůže a pevné boty. Přes rameno měl lovecký luk, u pasu dýku a v ruce uloveného králíka.

Navíc tu znal každý kout a byl vysoký, mrštný a silný. V běhu se mu žádný královský voják nemohl vyrovnat.

Lovec přeskočil ještě několik kmenů a vyběhl z lesa. Nyní běžel po velké mýtině, porostlé vysokou trávou a malými smrčky. Nyní byl v nebezpečí. V hustém lese byl kryt stromy, ale nyní, na otevřeném prostranství mu jeho rychlost nebyla proti silným dlouhým lukům nic platná.

První vojáci vyběhli z lesa, zastavili se a vystřelili z luků. Kolem lovce proletělo několik šípů. Zatím měl štěstí. Dva vojáci, kteří neměli luky, běželi za lovcem.

Stromků, které míjel, ubývalo. Za chvíli už běžel po louce plné vysoké suché trávy a vřesu, který byl cítit všude kolem. Mlha už zde nebyla tak hustá, což jeho situaci ještě více ztěžovalo. Kolem lovce proletěl další houf šípů. Jeden šíp ho málem zasáhl.

Vřes a tráva zmizely a objevily se kameny a drolivá suť. Mezi kameny a na sluncem vyschlé ztvrdlé půdě se zde drželo jen několik odolných rostlinek, nejčastěji skalniček. Od lovcových nohou odletovaly drobné kamínky. Dva vojáci se k němu přibližovali. Narozdíl od něho nemuseli kličkovat a snažit se uhýbat před šípy.

Lovec se otočil a chtěl se podívat, jak jsou vojáci daleko. Ale špatně došlápl na kámen a upadl. Několikrát se převalil a společně s hromadou suti v kotrmelcích narazil do velkého kamene.

Rychle se vzpamatoval a rozhlédl se kolem sebe. Králík mu upadl a luk se zlomil. Vedle něj bylo suché husté pichlavé křoví a uschlý strom. Za křovím byla propast, hluboký kaňon.

Vojáci se k němu blížili. Jeden k němu doběhl, rozmáchl se mečem a sekl. Lovec se odkulil na stranu a meč třískl o kámen. Lovec měl jen malou chvilku. Natáhl ruku, sebral suchou větev ležící pod stromem a obloukem praštil vojáka do nohy. Voják ztratil rovnováhu, upadl, snažil se něčeho zachytit, ale drolivé zvětralé skály mu neposkytly žádnou oporu. Sesunul se až k okraji a spadl ze srázu. Už byl slyšet jen jeho výkřik, který se rozlehl celým kaňonem.

Zatím se lovec rychle zvedl.

To už tu byl druhý voják. Voják k němu rychle přiskočil a bodl. Lovec se jeho ráně vyhnul, do druhé vložil větev, která zapraštěla a zlomila se, ale ránu zastavila. To už následovala rána lovce. Zbytkem větve se ohnal a zasáhl vojáka do hlavy. Ten, omráčen silnou ránou, klesl, a než se vzpamatoval, lovec už běžel pryč podél kaňonu.

Vzduchem zasvištěly šípy. Blížili se další vojáci. Zahodil větev a běžel dál.

Konečně doběhl na místo, kam chtěl. Stěna kaňonu zde byla mnohem nižší. Lovec doběhl na kraj propasti.

“Nikdy neprohraji!” řekl si pro sebe a skočil dolů. Dopadl do vody hluboké tůně. Proletěl sice několik metrů pod vodu, ale několika mocnými tempy vplaval do jeskyně s vchodem pod vodou. Vynořil se a nadechl se. Byl v malé jeskyňce plné vody. Napravo byla římsa.

Lovec vylezl z vody. Chvíli oddechoval a potom se vydal úzkou průrvou. Šel velice dlouho, než se dostal na konec pukliny, kterou v podzemí vymlel malý potůček. Po chvíli došel na místo, kudy do pukliny zeshora vnikal. Chvíli zůstal stát pod proudem osvěžující průzračně čísté ledové vody a pak vyrazil do boční jeskyně, až došel k východu. Odhrnul větve, kterými otvor sám zakryl a vylezl ven. Byl zase v kaňonu, ale ten se změnil.

Malý potok se změnil v prudkou bystřinu a kaňon byl minimálně šestkrát širší. Jeho stěny se tyčily do obrovské výšky. Tam někde nahoře v lese byl jeho srub.

Lovec přebrodil bystřinu a přeběhl kaňon. Přiběhl k velkému stromu stojícímu u kraje kaňonu a začal na něj lézt. Zručně vylezl do koruny stromu a skočil.

Jeho prsty se zachytily okraje kaňonu. Lovec se přitáhl a za chvíli byl nahoře. Přešel mýtinu a vstoupil do hustého lesa. Najednou uslyšel štěkot. Vystrašený štěkot jeho psů.

Ten zvuk mu trhal jeho citlivé lovecké uši. Rozběhl se. Za chvíli stál před pevným prostorným srubem z dubového dříví.

Byl to pro něho hrozný pohled. Jeden jeho pes ležel s rozpáraným břichem před srubem, druhý na konci krvavé stopy vedoucí do lesa. Třetí, který se neutrhl a zůstal přivázaný, štěkal ze všech sil.

Kolem chaty byly rozházené kusy srny, jeho posledního úlovku.

“Medvěd,” řekl si lovec a vešel do srubu. Za chvíli se vrátil a začal psům kopat hroby. Po skončení nepříjemné a smutné práce si namazal odřeniny a pohmožděniny mastičkami vyrobenými z bylin, které nasbíral, a ulehl do svého dřevěného lůžka vystlaného hustým jemným mechem a s těžkým srdcem usnul.

Lovec vedený svým jediným přeživším psem šel lesem po stopě medvěda. Rozhodl se ho zlikvidovat. Svítilo slunce a vypadalo, že bude teplo. Vlál vlahý ranní větřík.

Lovec se každou chvíli zastavoval a nasával nosem vzduch. Cítil v něm to, co nikdo jiný necítil. Byl dobrý lovec a vážil si toho. Huňatý mech se prohýbal pod jeho kroky, které byly pro ucho normálního smrtelníka naprosto neslyšné.

Lovec cítil vůni borovic a smrků, cítil přírodu, klidnou a nedotčenou. Prodíral se porosty kapradin a nízkých stromků. Jediná větvička pod ním nekřupla. Ani jeho pes nebyl slyšet.

Nohy lovce lehce došláply na mokré tlející jehličí a zastavily se. Lovec přivázal psa, vzal luk a nasadil šíp. Potom se pomalu odplížil na okraj mýtiny.

Tam ho uviděl. Velkého hnědého medvěda, silného a mocného, požírajícího zbytky srny. Lovec si dal pozor a připlížil se k medvědovi proti větru, aby ho medvěd neucítil.

Lovec zkušenou rukou natáhl luk a zamířil na krásného, ale nebezpečného tvora. Tětiva zadrnčela a hrot šípu se zablýskl ve slunci. Neminul.

Medvěd zařval a vztyčil se. Potom zavrávoral, ale rozběhl se k lovci. Lovec odhodil luk a vytáhl dlouhou dýku. Medvěd se k němu přiblížil.

Začal boj. Lovec cítil, jak mu medvěd rozpáral nohu. Nevnímal to a bodal dál. Po noze mu stékala krev, po tváři pot. Medvěd konečně padl. Vyčerpaný lovec si sedl. Najednou uslyšel roh. Vojáci!

Kolem hlavy mu proletěl šíp. Lovec se zvedl a dal se na útěk. Vyčerpaný, se zraněnou nohou. Utíkal co nejrychleji do mírného kopce. Tam, kde tiše našlapoval, se teď řítil jako vichřice.

Míjely ho šípy.

Cítil, jak se mu jeden zahryzl do ruky. Nevnímal bolest a běžel ze všech sil. Doháněli ho. Tohle byl konec. Utekl jim tolikrát! Lovec zamířil ke svému srubu. Vpadl dovnitř, zabouchl dveře a zapáčil je tlustým dřevem. Vojáci dorazili během chvíle.

Dlouho se nic nedělo, ale pak lovec uviděl oknem plameny olizující jeho chatu. Jeho smrt se blížila.

Vytáhl nůž. Nikdy neprohraje!