DARION - Povídka 2. - Honba
HONBA
Koně kočovných banditů pomalu mizeli v dálce. Několik zmatených vojáků městské domobrany stojících na malé dřevěné věžičce za nimi sice vyslalo několik šípů, ale vzdálenost už byla moc velká.
Bandité za sebou nechali vyloupené hořící domy a ulice pokryté znetvořenými lidskými těly. Jako cíl svého loupežného řádění si vybrali slabě chráněné městečko v předhradí hradu Teon.
Zatímco slunce nesměle vystoupilo zpoza stěny mraků a osvítilo celý ten úkaz naprosté zkázy, na věži hradu začal někdo troubit. Obrovská hlavní brána se s rachotem spustila a a po padacím mostě vyjeli těžce obrnění rytíři na koních. Vedl je mladičký rytíř Arton, toužící konečně zažít pořádný boj.
Rytíři sjížděli z mírného kopce k městečku a jejich plátová brnění se leskla v ranním slunci. S Artonem v čele projeli kolem chatrných palisád městečka a řítili se dál po stopách banditů.
Bandité měli velký náskok. Hnali se do mírného svahu po zelených pastvinách, kde ještě před chvílí několik pastevců páslo své skromná stádečka krav. Ti se teď dávali na útěk, ale bandité si jich ani jejich krav nevšímali. Mířili směrem k blízkému lesu.
Najeli na prašnou cestu vedoucí do lesa. Rytíři na neunavených koních jim už byli v patách. Arton hnal koně, až jim od hub odkapávala pěna. Koně banditů před nimi vířili prach.
„Ženou se přímo do Lesa,“ řekl si Arton. „Jakoby nevěděli, že tam žijí domorodci, co sem přitáhli z jihu! Ale jestli myslí, že nás tím zastraší, jsou na omylu!“ Bandité i rytíři se vřítili do lesa a hnali se po prašné cestě plné záludných kořenů.
Kůň jednoho bandity zakopl o kořen a bandita vyletěl ze sedla. Dopadl na cestu a zlomil si nohu. Jeho kůň také upadl, ale zvedl se a utekl do lesa.
Bandita ležící na zemi se plazil pryč. První rytíř ale vytáhl kopí a zabodl ho. Poté ho ještě rozdrtila kopyta koní projíždějících rytířů.
Ostatní rytíři se zatím přiblížili k banditům. Vytahovali meče a mávali s nimi nad hlavami.
Přes řev bojechtivých rytířů nebyly slyšet jiné zvuky. Nikdo neslyšel ptáky, zvířata, ani bubny domorodců svolávající své bojovníky. Teď už ale bubny zesílily tak, že je slyšel každý. Byl to hrozný zvuk nahánějící strach.
Už ale nebylo úniku. Káždý tušil, co je teď čeká.
A pak bubny utichly. Bandité se zastavili a otáčeli své koně. Spousta jich padala z koní se šípy v hrdlech. Z lesa vybíhali polonazí domorodí válečníci s primitivními kamennými sekerkami a luky.
Bandité se hnali pryč od domorodců, přímo proti rytířům. Stíhali je šípy domorodců. Pouze několik banditů uniklo a řítilo se proti rytířům. Domorodci běželi za nimi.
Bandité už byli u rytířů. Ti nastavili svá kopí a tři bandité vyletěli ze sedel. Na zemi byli proti kopím rytířů bezbranní a byli rychle zabiti.
Jediný bandita projel řadou rytířů. Byl to jejich vůdce. Jeho kůň byl obtěžkán měšci se zlatými mincemi. Ten se teď řítil proti Artonovi, který zůstal pozadu.
Arton pozvedl kopí a zamířil na hruď vůdce banditů. Na poslední chvíli sebou ale jeho kůň trhnul a kopí pokleslo. Zasáhlo koně bandity. Ten se vzepjal a vyhodil svého jezdce do výšky. Zlato z měšců se rozlétlo po celé cestě a kůň se ve smrtelné křeči svalil k zemi.
Bandita spadl na zem, ale rychle se svedl a vytáhl dlouhou šavli. Arton seskočil z koně a vytáhl meč.
Bandita se proti němu rozběhl a šavlí zaútočil na jeho bok. Arton ránu vykryl mečem a sám bodl proti banditovi. Ten se ráně vyhnul a z otočky sekl na Artonovo břicho.
Artonovo brnění zmírnilo ránu, takže šavle způsobila jen malé škrábnutí. Než bandita sekl podruhé, Arton zvedl meč a bodl ho do banditova břicha.
Bandita hlesl bolestí a upustil šavli. Arton ho kopl do břicha a zároveň vytáhl krvavý meč z rány. Bandita padl k zemi.
Arton se rozhlédl. Jeho rytíři bojovali proti několikanásobné přesile domorodců. Potom i poslední rytíř padl a lesní lidé se rozběhli k němu.
Mohl nasednout na koně a uniknout. Jenže nesplnil úkol. Měl se vrátit se zlatem z městské pokladny. To bylo nyní rozházené po cestě a bylo nemožné ho během chvilky posbírat. Na hradě by ho čekala poprava.
Mohl uniknout někam pryč, a v hradu Teon už se nikdy neukázat. Mohl žít život vyhnance.
Váhal jen chvilku. Jen chvilku pud sebezáchovy bojoval proti rytířské cti a přísaze králi.
Zemře v boji.
Nasedl na koně, do jedné ruky vzal meč, do druhé talisman pro štěstí a rozjel proti domorodcům.
