DARION - Povídka 4. - Vzpoura
Migél, zasažen šípem do ramene, padal z koně. Vyjel si společně se svým bratrem Enderem a loveckou skupinou na lov do lesíka Teon, který byl velmi bohatý na vysokou i koroptve a zajíce. Právě se hnali za postřeleným jelenem, nádherným mohutným dvanácterákem, když se kolem nich objevili útočníci.
Byli to chudí rolníci a řemeslníci z hradu Teon, z hradu kde vládl on, král Migél. Měli sice jen vidle, cepy a luky, ale bylo jich asi pětkrát více a objevili se nečekaně.
Král se pokusil o útěk, ale byl zasažen. Tvrdě dopadl na lesní zem a začal se plazit k padlému kmeni. Přelezl ho a skryl se v křoví za kmenem. Jeho kůň zatím zmizel v dálce.
Migél ležel v mechu a snažil se nehekat bolestí a nehýbat se. Byl celý obalený bahnem, větvičkami, kůrou, listím a lesní rašelinou. Z ramena mu tekla proudem krev. Zatínal zuby a snažil se nevydat žádný zvuk. Zatím se mu to dařilo.
Chudí sedláci obírali mrtvé lovce a chytali jejich koně. Vzali všechno: lovecké luky, krásné lovecké šaty, zdobené kudly a tesáky, boty, kožešinové čepice, sedla, váčky se zlatými mincemi, šperky a jiné vzácnosti. Potom se seskupili kolem statného sedláka s velkým cepem.
„Dostali jste je všechny?“
„Ender, bratr krále, nám unikl.“ Migél v křoví si oddychl.
„A král? Ta tyranská bestie?“
„Mrtev.“
„Tak dobře. Jdeme. Udělali jsme správnou věc. Králův syn sníží daně a nastolí v Beirenském království pořádek.“
Sedláci se dali na cestu zpátky. Po chvíli zmizeli v lesním podrostu. Zanechali za sebou krvavá jatka a zraněného krále. Někde ve výšce zakrákoral krkavec.
Migél se podíval na svou ránu. Šíp prošel ramenem a trčel zezadu ven. Král hekl bolestí, vytáhl nůž a začal upižlávat hrot šípu. Hekal a brečel při tom bolestí. Konečně hrot uřízl. Potom uchopil šíp a trhnul. Šíp vyjel z ramene a Migél zařval bolestí. Z rány mu proudem tekla krev. Tiskl si ránu rukou a ležel v mechu.
Najednou uslyšel kroky. Jeho křik někoho přivolal.
„Je konec,“ řekl si Migél a přitiskl se k zemi.
„Migéli! Jsi tu někde.“ Ender! Migélovi spadl kámen ze srdce. Setřel si slzy a zvedl se. Ender stál před ním.
„Žiješ?“
„Až na to rameno jo.“
„Co to mělo znamenat, ten útok?“
„Reakce. Byla to přirozená a očekávaná reakce.“
„Na co?“
„Na pětinásobné zvýšení daní.“
„Ty blázne! To jsi opravdu udělal?“
„Bylo to trochu jinak.“
„Jak?“
„Lord Campius unesl moji novou ženu a prostřednictvím mého syna Mongela mě donutil zvednout daně a vyvolat tím vzpouru. Pak nasliboval lidem, že až bude králem, tak sníží daně, a lidé ho poslechli. Za chvíli bude město Teon patřit Campiusovi.“
„Musíme ihned na hrad!“ Ender pískl a ihned přiběhl jeho hnědák Dango. Oba nasedli a zamířili k městu Teon.
Projeli otvorem v prvních hradbách a dojeli na první předměstí. Plácek byl plný lidí a uprostřed stál Mongel s korunou na hlavě. Okolo něho bylo několik vojáků.
Ať žije nový král Mongel!“ volali lidé.
Migél zuřil.
„Luk!“ řekl Migél. „Podej mi luk!“ Ender ho poslechl.
Migél překonal bolest v rameni a hnán zuřivostí natáhl luk a vystřelil. Šíp zamířil přes hlavy lidí k Mongelovi, ale jeden voják si jich všiml a stoupl si se svým štítem před Mongela.
„Tyran není mrtev! Na ně!“ ozvalo se. Dav se hrnul k nim a minulo je několik šípů a kamenů.
„Ještě jeden šíp!“ zaprosil Migél.
„Ne! Mizíme odtud!“ zařval Ender a na poslední chvíli otočil koně.
