SirIndy

BRATŘI

„Král zemřel!“ neslo se Teonem, hlavním městem Beirenského království.

Král Weiron II. opravdu zemřel, ale nezemřel normální smrtí. Někdo ho totiž probodl ve spánku. Sluha ho ráno našel v zakrvavené posteli a ihned vše rozhlásil po celém hradu Teon. Teď už to vědělo celé město.

Král po sobě zanechal dva syny, kteří měli podle dědičného práva království oba stejné právo na trůn. Starší Migél měl rád pohodlí a luxus. Skoro celý život strávil v komnatách hradu a nejraději měl velké hostiny. Byl menší, měl černé vlasy, byl trochu při těle a fyzicky rozhodně nevynikal.

Mladší Ender rád bojoval, lovil a měl rád přírodu. Také rád jezdil na koni a střílel z luku. Byl vysoký, měl delší hnědé vlasy a byl statný a silný. Byl nejvyšším vůdcem rytířů hradu Teon.

Král si přál, aby se po jeho smrti o novém králi rozhodlo rytířským soubojem, který jednoznačně nahrával Enderovi.  Utkání se mělo konat už za dva dny. Neder si byl jistý svým vítězstvím, jeho bratr zatím pilně trénoval šerm, i přes posměšky přihlížejících rytířů narážející na jeho nešikovné zacházení s mečem.

Všichni byli jednoznačně na straně svého vůdce Endera. Ten zatím všude rozhlašoval, jaká území si podmaní, až se stane králem.

Konečně nastal den souboje. Na tribunách seděli rytíři, vojsko i vesničané. Ve vysokých lóžích se pohodlně rozvalovali šlechtici. Rádce bývalého krále měl zápas soudcovat.

Migél už byl na bojišti, popocházel ze strany na stranu a netrpělivě vyčkával, Ender byl teprve ve stanu sloužícím jako šatna. Právě si nasazoval helmu, když za sebou ucítil zašustění. Prudce se otočil a uviděl zakuklenou postavu, připravující se na něj zaútočit nožem.

Jediné co ho napadlo, bylo vrhnout se ke svému meči ležícímu na blízkém stole se zbraněmi a zbrojí. To ho zachránilo, protože rána mířící na břicho díky tomu zasáhla jen jeho stehno. Ucítil prudkou bolest, ale to mu nezabránilo v tom, aby se chopil meče a máchl s ním proti postavě. Ta ale pustila nůž, hbitě uskočila a zmizela za plátnem stanu.

Ender se podíval na své stehno. Dlouhý nůž byl zabodnutý opravdu hodně hluboko. Zatnul zuby a se zkřivenou tváří ho pomalu vytáhl. Potom zavolal sluhu. Ten přiběhl a po chvíli zase vyběhl ven.

„Na Endera někdo zaútočil! Je zraněn!“ V tribunách to zašumělo a do šatny vběhli dva vojáci.

Králův rádce se zvedl a promluvil: „A jelikož Ender není schopen boje, rytířský zápas se ruší a…“

Plášť stanu se rozhrnul a Ender vykulhal ven.

„Budu bojovat!“

Věděl, že vítězství v tomto stavu mu přinese ještě větší uznání před vojáky a rytíři a historka o souboji se bude rychleji šířit. Nevěřil, že by ho mohl Migél nějak ohrozit. Navíc ho hnala zuřivost. Jak mu to mohl bratr udělat!

V tribunách to podruhé zašumělo a ozvaly se obdivné výkřiky vojáků a rytířů. Ender zatím dokulhal až do středu bojiště.

Ender zaklapl hledí své helmy. Potom oba bratři vytáhli své meče a pozvedli své štíty.

„Ať tedy zápas začne!“ ozvalo se a někdo udeřil do gongu.

Migél se ihned rozeběhl proti Enderovi a zaútočil vysokým seknutím přímo na jeho hlavu. Ender vložil do rány štít a sám zprava zaútočil na soupeřův nekrytý bok. Migél byl ale pohotový a uskočil.

Ender ihned zaútočil znovu, ale zasáhl jen připravený soupeřův štít a měl mnoho starostí, aby se vůbec vyhnul Migélovu rychlému protiútoku.

A tak zápas pokračoval a poraněný Ender se nemohl dostat k pořádnému útoku. Na oba bratry pražilo žhavé letní slunce. Pod brněním jim bylo nesnesitelné vedro. Z obou proudem tekl pot, z Endera odkapávala i krev. Žádný z nich už neměl dost sil, a tak byly jejich rány jen ojedinělé a slabé. Vše skončil úder do gongu.

„Čas zápasu vypršel!“ vykřikl rádce. „O králi se rozhodne zítra, úkolem, který vám zadám.“

Neder, naprosto vyčerpán a zmožen bolestí dokulhal zpět do šatny. Čekal tam na něho jeho nejlepší přítel, vůdce rytířů Gonar.

„Můj bratr je proradná krysa!“ zařval Ender. „To on tam určitě poslal toho zakuklence a to on zabil našeho otce.“

Další den v poledne se oba bratři sešli na královském dvoře. Rádce začal: „Vzal jsem královu korunu a ukryl ji v bažinách v lese Terwyn. Kdo mi ji přinese, stane se králem. Nesmíte použít žádné zbraně, pouze koně.“

Bratři odložili zbraně a sluhové jim přivedli koně. Oba nasedli a na povel rádce vyrazili. Ender na svém hnědákovi Dangovi vyrazil a ujal se vedení.

Migél na svém bílém koni byl celou dobu těsně za ním. Po chvíli vyjeli z hradu a jeli po rozlehlé planině k lesu. Neder se stále vzdaloval, jeho hnědák byl jedním z nejlepších koní v království. Už byl skoro u lesa. Dojel k lesu, seskočil, zaúpěl bolestí a vběhl do lesa. Migél dojel těsně za ním, chtěl seskočit, ale noha se mu zasekla v sedle a on upadl. Než se vzpamatoval a zvedl, Ender už byl pryč.

Les nebyl velký, ale byl celý zatopen a uprostřed byla velká bažina. Ender běžel po vlhké mokré půdě a rozhlížel se kolem sebe. Každý krok mu působil neuvěřitelnou bolest. Migéla za sebou zatím neviděl.

Doběhl k bažině. V bahně kolem to bublalo, vzduch byl plný zapáchajících výparů. Přeběhl po spadlém kmeni a přebrodil malý močálek. Támhle! Něco se tam třpytilo. Ano, byla to koruna.

Ender přešel po dalším kmeni, přeskočil bahenní jezírko, přeplaval menší močál a stanul na malé mýtince s pařezem, na kterém ležela koruna.

Najednou za sebou uslyšel zabublání. Migél už byl za ním. Otočil se a chtěl něco říct, ale uviděl jenom stejného zakuklence jako ve stanu. Než stačil cokoliv udělat, zakuklenec ho zasáhl větví do hlavy a on spadl do bažiny.

Ender se zazmítal, ale ještě více se potopil do bahna. Už v něm byl po pás. Na břeh nedosáhl. Zakuklenec zatím utekl. Ender se dále propadal.

Na druhé straně mýtinky se objevil Migél. Podíval se na Endera, potom na korunu, a potom na větev co zakuklenec zahodil.

Zvedl větev a přistoupil k Enderovi.

„Ty hajzle!“ řval Ender. „Tak mě už doraz. Dosáhl jsi, čeho jsi chtěl dosáhnout. Zbavil ses mne!“

„O čem to mluvíš?“ podivil se Migél a podal Enderovi větev. „Chyť se!“

Ender tomu nemohl uvěřit. Dlouho ale nepřemýšlel a chytil se větve. Migél ho pomalu táhl ke břehu.

„Tak už dost!“ zaznělo zpoza nejbližšího stromu, zakuklenec přistoupil k Migélovi a sundal si roušku z obličeje.

Byla to žena, Migélova žena Giána. V ruce držela dlouhý nůž.

„Ty blázne! Nech ho a vezmi si tu korunu tupče! Budeme bohatí!“ Migél neodpověděl.

„Trůn bude tvůj! Celé jsem to zařídila!“

„Nikdy!“ Migél prudce trhl větví tak, že se Ender dostal až ke břehu, otočil se a ohnal se větví po Giáně. Ta ale uhnula a sama sekla nožem. Migél zasažený do ruky zasténal a svezl se na zem. Větev upustil. Giána k němu přiskočila a pozvedla kudlu.

„Zmýlila jsem se v tobě! Zabiju vás oba a na trůn dosedne tvůj syn, který není zaslepen ctí!“ Poslední slovo skoro vyplivla z úst.

Nevšimla si ale, že Ender zatím vylezl, chopil se větve a nyní udeřil. Giána zasažená větví po hlavě spadla do bažiny. Její trčící nohy se divoce zazmítaly.

Ender si toho nevšímal a podal Migélovi ruku. Migél za jeho pomoci vstal.

„Díky,“ řekl Migél a podíval se na hýbající-se nohy trčící z bahna. „Byl jsi tu první, koruna je tvoje.“

„Ne,“ řekl Ender. „Zachránil jsi mi život, je tvoje.“ Ender vzal korunu a nasadil ji Migélovi na hlavu.

Zbytek trčících nohou se zatím se zabubláním potopil.